Jdi na obsah Jdi na menu
 


CHATA

Začalo pršet. Julia seděla v malé místnůstce uvnitř chaty, četla si knihu a čekala na svého přítele Franka.Vyjela si s ním za vidinou krásně stráveného víkendu na její malou chatku. Ta byla postavená daleko od civilizace na odlehlém místě kousek od lesa. Je to tiché místo a ona sem jezdila vždy, když si chtěla oddechnout od každodenních starostí. Je tu ticho, čisto a vždy zde načerpá klid do duše.
Protože na chatě nebyla elektřina, musel jít Frank do lesa pro dříví, aby přes noc oba dva neumrzli. Vyšel asi před hodinou, a tak začínala mít Julia trochu strach. Co tam tak dlouho dělá? Jak daleko až šel? Nestalo se mu něco? Tyhle paranoidní myšlenky se jí honily hlavou a ukončil je až mohutný úder hromu. Leknutím sebou škubla. Koukla se z okna a pozorovala jak déšť pořád nabírá na síle. Po chvíli znovu usedla na svojí židli, vzala knihu a snažila se uklidnit četbou. Díky zamračenému nebi se ale v chatce docela setmělo a tak si musela rozsvítit svíčku. Ale stejně při čtení pořád myslela na Franka.Vyšla na zápraží:
,,Franku!" zavolala. Na odpověď nečekala, sotva slyšela přes hukot deště samu sebe. Znovu ohromě zahřmělo. Rychle zalezla zpátky do chaty. Bouřky neměla ráda Když byla malá, přímo před očima uhodil blesk do její sestry a na místě ji zabil. Od té doby nechodila při bouřkách ven. Co když se něco takového stalo Frankovi? Její představy se rychle ubíraly čím dál tím víc hrozivějším scenériím.
Na stole ležel mobil. Hned ho vzala a vytáčela Frankovo číslo. Jeho telefon však ležel vedle ní a tak se znovu vyděsila, když začal vyzvánět. Začala být zoufalá. V chatě už byla skoro tma a tak rozsvítila petrolejku. V tom z ničeho nic něco bouchlo na střeše. Nadskočila ze židle. Každé šustnutí ji děsilo. Bouřku tu nikdy nezažila. Seděla vyděšená na židli a rozhlížela se po místnosti. Najednou něco prolétlo za oknem. Nejdřív si myslela, že se jí to zdálo, ale ono to kolem okna proběhlo znovu. Srdce ji tlouklo až někde v krku. Bála se dýchat, bála se pohnout. Znovu něco zavadilo o střechu. Přála si ať je to jen sen a ať se probudí. Štípla se do ruky, ale kýžený výsledek se nedostavil. Začala vzlykat. Byla zoufalá, toužila být doma v městském stresu. Tady jí nikdo nepomůže. Frank je někde pryč, někdo se pohybuje kolem chaty a hází něco na střechu.
Déšť pomalu přestával. Slíbila si, že jakmile přestane, vyběhne ven a poběží dokud nenarazí na nějakou chatku a tam požádá o pomoc. Kdyby se tak nebála bouřky.
Někdo zaklepal na dveře. Zkoprněla, bála se pohnout. Má dělat že vevnitř nikdo není? Ale vždyť svítí!
,,Haló!Je někdo uvnitř?" zvolal nějaký ženský hlas zvenku. Vstala a otočila se směrem ke dveřím. Popošla šouravým krokem pomalu ke dveřím. Znovu se ozvalo zaklepání.přišla ke dveřím a sáhla na kliku. Trochu si i přála ať je to nějaký vrah. Zabije ji a ukončí tím to její trápení. Odhodlala se a otevřela.
Ve dveřích stála starší paní: ,,Nezlobte se že ruším, ale zmokla jsem a tak jsem vás chtěla požádat jestli bych se u vás nemohla usušit." Julia si oddechla. Společnost jí přišla vhod.
,,Jen pojďte dál," ukázala rukou směrem dovnitř. Jen co si stařenka sedla začala se vyptávat, co že je tady taková mladá slečna sama v chatě. Julia začala hned vyprávět co se stalo a stařenka ji pozorně poslouchala. Julia měla radost, že už není sama. Přestala se bát.
,,Když jsem šla kolem lesa, uslyšela jsem jakoby vyjeknutí" řekla stařenka a Julie se zarazila. ,,Promiňte musím jít,"zablekotala a vyběhla ven. Už nepršelo.Chtěla najít Franka.
Vběhla na lesní cestu a za volání Franku, Franku! Pobíhala jako šílená kolem. Nikdo se neozýval. Nikdo nikde nebyl. ,,Franku!" volala. Hlas se jí třásl a přeskakoval, jako kdyby byla znovu v pubertě. Běžela dál, ale přes slzy už skoro neviděla. Zakopla o kmen stromu a spadla na zem. Chvíli je tak ležela a nevěděla co se děje. Pokusila se vstát, opřela se o ruce, ale ty se jí podlomily. Jednou rukou jí projela šílená bolest. Asi si ji zlomila. Už jí bylo všechno jedno, ať si klidně umře, hlavně ať už to trápení skončí.
,,Áaaaghr" uslyšela z lesa nalevo od ní.
,,Franku?"
,,Ááááá" Znělo to jako Frank. Jako šíleně trpící Frank. Nikdy ho takhle křičet neslyšela. Vlastně nikdy neslyšela nikoho takhle zoufale řvát.
,,Franku!"
Rozběhla se směrem k tomu jekotu. Cestou párkrát zakopla o kmeny, popíchala se o větve, ale běžela dál. Vzpomněla si, na tu ženu, co ji nechala v chalupě samotnou. Vždyť o ní nic nevěděla. A vůbec, kde se tam tak z čistajasna vzala? Nic jí nedocházelo, ničemu nerozuměla. Jen bezhlavě běžela lesem, aniž by věděla kam. Nemohla popadnout dech. Musela se na chvíli zastavit. Čekala, jestli znovu něco uslyší. Nic se neozývalo, ale zato ucítila silný zápach. Trochu se jí nadzvedl žaludek, a tak pokračovala v cestě.
Po chvíli doběhla k místu, kde nebylo moc stromů. Na zemi uviděla ležící postavu. Chvíli zůstala stát na místě a pak se přiblížila. To neměla dělat. Na zemi ležel Frank. Z toho pohledu málem omdlela. Frank měl vypíchnuté oči a vyrvaný jazyk. Břicho měl rozpárané a jeho vnitřnosti byly rozházené všude kolem. Z toho šoku se ji na chvíli zatmělo před očima. Zapomněla dýchat. Všimla si ještě, že má Frank propíchlé dlaně, jako by byl ukřižován.Všude kolem bylo plno krve. Kousek od sebe uslyšela zašustnutí. Bylo slabé a tak ho moc nevnímala, přece jen byla v šoku. Ale pak uslyšela krok. Otočila se a v tom ucítila na zátylku chlad. V zápětí jí něco praštilo přes hlavu. Upadla do bezvědomí.
Probudila se přivázaná ke stromu. Nikde nikdo nebyl.Frank zmizel. Rozhlížela se jak jen to šlo. Slyšela jak někdo přichází. Ozývalo se to těsně za stromem, kde byla přivázaná. Nemohla se ani pohnout. Zvuky se utišily. Strachy nedýchala. Bála se co přijde. Z leva se k její hlavě přisunula ruka, ve které se blýštila od pohledu ostrá čepel nože. Zakřičela bolestí když jí čepel projela tváří. Slzy se jí z očí valily proudem, celá se třásla. Tohle je její konec.Tak ať už to neprodlužuje. Nemohla mluvit. Znovu uviděla čepel. Přibližovala se k jejím očím. Ucítila ukrutnou bolest, při níž na pár vteřin omdlela. Už nikdy nic neviděla.

Kouzlo smrti

Markéta i před tímto strašlivým zážitkem věděla dobře, že její bratr Petr často neznámo kam odchází a vrací se až pozdě večer. Jedno další stejné odpoledne už měla Markéta Petrových odchodů dost a rozhodla se ho potají špehovat. Petr opravdu ve tři hodiny odešel nepozorovaně z domu, ale někomu přece jen z dohledu neunikl. A to Markétě.

Po dlouhém a těžkém sledování se konečně dostali z města kamsi neznámo do lesa. Markéta byla překvapená, že o tomto lese ještě neví. Přece není tak daleko aby ho neznala. Ale jak pátrala tak pátrala v paměti, za těch 13 let jejího života tady si nevzpomene ani na jedinou zmínku o tomto lese. Petr prokličkoval mezi pár desítkami stromů a konečně se nejspíše dostal tam, kam chtěl. Markéta byla ráda že jsou na místě vzhledem k tomu že jí bolely nohy po zdlouhavé cestě. Petr vešel na pustý palouk s tak světlou trávou, že by jste na ní našli snad i černého brouka z dálky. Byla tak udržovaná a rovná, až podivná či i děsivá...

Markéta raději zůstala schovaná za stromem a nevstupovala na palouček. Výhled měla docela slušný. Z jakéhosi koutu se z nenadání vynořila postava. Markéta poznala dívčí postavu. Dívka s Petrem pomalu zmizela v tajuplné dřevěné chatce. Markéta se vyplížila pomalu ze svého úkrytu a popoběhla ke špinavému oknu chatky. Nestačila se divit co vše před ní Petr tajil. Budka byla plná různých lahviček, lžiček, skleněných misek, jakýchsi lektvarů a kbelíků. Nechyběla ani pravá, nefalšovaná, stará knihovna plná děsně starých, plesnivých a zaprášených knih, hrubých klidně i 20 cm.

Petr držel v ruce jednu z nejšpinavějších, nejzažloutlejších a nejzaprášenějších knih, které byly v knihovně a stál společně s dívkou nad kotlíkem plným směsí neznámých vodiček. Potom oba skřížili ruce a začali něco mumlat. Vypadalo to jako by odříkávali. Když skončili, nic se nestalo. Bylo ticho, až nezvyklé ticho. O to více v tom tichu vynikl náhlý výkřik oné dívky. Z pusy ji vytekla krev a svalila se na zem. Vyděšený Petr k ní přiběhl a začal jí oživovat. Zkoušel všechno možné, ale marně. Dívka už se nikdy neprobrala.

Markéta se snažila co nejrychleji zmizet. Byla natolik vyděšená, že ani nevěděla, jak našla složitou cestu domů. Tam se zamkla a nevycházela tři dny až měli rodiče starost. Petr celou budku uklidil, vše odtáhl jinam a pak teprve zavolal policii že našel dívku mrtvou. Samozřejmě se nezmínil o jejich tajemství a každý si asi už domyslí že se o tom nezmíní ani Markéta. Od té doby zůstává Petr každé odpoledne doma...

Přítelkyně byla duch...

Byl šedivý, deštivý den a Filip seděl u počítače. Přihlásil se na chat a začínal se nudit. Za vteřinu ale k chatovacímu stolu přišla dívka. Jelikož Filip u počítače usínal, využil situace a oslovil ji. Dívka mu odpověděla a pak se mezi nimi rozjela debata. Povídali si o všem možném a dost se u toho nasmáli. Oba po 3 hodinách chatování připustii, že jsou sice unavení, ale chatovalo se jim báječně. Vyměnili si telefonní čísla a Filip vypnul počítač.

Když zhasla obrazovka,vzpomněl si, že se nezeptal na to hlavní...odkud dívka je. Jmenovala se Tereza a bylo jí 19 let, to už věděl. Probleskl mu hlavou geniální nápad. Má přece Terezino číslo!!! Zavolá jí a zeptá se. Aspoň uslyší její hlas. Byl trošku nervozní, ale nervozita z něj spadla když se v telefonu ozval příjemný Terezin hlas. Oba s nadšením zjistili že jsou ze stejného města. Jelikož měli oba zítra čas, domluvili se na procházce parkem. Filipovi bylo už ale hned divné, že Terezu ještě neviděl. Zanedlouho to ale pustil z hlavy. Těšil se až Terku uvidí.

Málem nespal nedočkavostí a hned když odbilo 10 hodin vyběhl z domu a běžel k parku. U první lavičky (jak se domluvili) stalá pohledná dívka s milým výrazem a úsměvem na tváři. Měla hnědé vlasy a šedé oči. Byla trochu nevýrazná, ale moc vtipná. Filip se vznášel nad oblaky. Hned ale zbystřil když u něho zastavila jeho máma, která šla v osm ráno do obchodu jelikož byla sobota a v sobotu do obchodu vždy chodí! A právě se vracela!!! Filip se lekl co asi řekne na Terezu, ale k jeho velkému překvapení se na ní ani nepodívala. Jen Filipa pozdravila, pohladila po vlasech a šeptla: "Co tu děláš zlatíčko?" Ale než stačil Filip něco vymyslet, už odfičela domů.

Asi hodinu se ještě procházeli, když se začal Filip vyptávat, jestli se může stavit. Terka vždy rychle změnila téma jakmile se mluvilo o její rodině, domovu či o ní samé. Filip to nevydržel a natvrdo se jí zeptal co jí je. Tereza jen povytáhla obočí, spěšne řekla nic a zamumlala, že už musí jít. Filipovi to celý den vrtalo hlavou. Nakonec se s Terezou znovu domluvil na neděli a tentokrát ji bude sledovat až půjde domů. Mezitím znovu najel na internet ve snaze vyhledat Terčino jméno. Výsledek mu vyrazil dech!!!

Tereza Kastelková prý zemřela už před rokem při automobilové nehodě. V neděli byl rozhodnutý odhalit zbytek. V neděli si zase povídali a bavili se a až přišel čas jít domů, Filip naoko hrál odchod. Pak se odplížil zpátky a sledovat ji. Došla k hezkému obyčejnému domku. Do té doby Filip nechápal co na tom je. Pak se ale stalo něco neskutečného. Tereza natáhla ruce dopředu a prošla zdí!!! Filip vešel do domu za ní a zastavil ji. Řekl že ji odhalil a vyptával se o co tu jde. Tereza vybuchla a začala vzlykat. Mezi neustálým sténáním a škytání Filip pochopil co tajemná Terka tajila. Vyzpovídala se že opravdu zemřela před rokem a od té doby žije posmrtným životem. Vidí ji jen ti lidé kteří na ni promluví a jelikož ji nevidí, můžou s ní mluvit jenom přes chat. Tak se stalo že ji Filip viděl.

Od té doby spolu chodí a Filip přinutil rodiče promluvit na Terezu aby ji viděli. To je konec příběhu jménem: Přítelkyně byla duch!!

Trest pro neposlušné

Marie byla dívka, která neměla moc kamarádů. Sice měla kluka, ale jejím nejlepším přítelem byl počítač.
Jednoho dne si hrála na počítači až zapomněla, že má rande. Marie odešla ze stránky s hrami on-line a narazila na stránku o magii. Marie sice na takovéhle věci nevěřila, ale její kamarádka Eli ano. Proto se Marie rozhodla, že si stránku trochu omrkne a pak pošle Eli její URL adresu mejlem. Pak ji ale napadlo, že by si některé z kouzel mohla zkusit.Našla tedy návod jak vyvolat ducha a vše připravila. Jelikož na nadpřirozeno nevěřila, myslela si, že jde jen o legraci a nedbala na upozornění, které bylo napsáno tlustým červeným písmem pod článkem.

Upozornění říkalo: "Pozor!!! Toto vyvolávání může absolvovat jen kvalifikovaný vyvolávač duchů!!!"

Marie se ale stejně pustila do vyvolávání. Po chvilce se jí vypnul počítač. Marie se začla trochu bát, ale na tyhle věci přeci nevěřila. A tak si namlouvala, že jen obyčejně vypadl nějaký kabel nebo to byla závada na elektřině. Pokračovala dál. Náhle se na obrazovce počítače vynořila tvář ječící ženy a Marie odskočila pryč. Z očí ženy najednou začaly šlehat plameny a dům začal hořet. Marie ztratila vědomí a spadl na ni trám. Naštěstí pro ni si její přítel myslel, že nedorazila na rande,protože se jí něco stalo (protože Marie vždy dorazila přesně včas) a přijel s autem až k hořícímu domu. Zavolal hasiče a vrhnul se do domu pro Marii. Podařilo se mu vysvobodit ji zpod hořícího trámu a ambulance ji pak odvezla do nemocnice. Po několika dnech se Marie vzpamatovala a první co viděla byla vyděšená tvář její téměř jediné kamarádky Eli.

Eli jí řekla,že dostala podivný e-mail, v kterém stálo: "Potrestala jsem tvou kamarádku, která mne probudila z věčného spánku."

Potom jí zadrnčel mobil. Volal jí Mariin přítel, že je Marie v nemocnici. Eli to nedalo a prozkoumala všechny okolnosti. Zjistila, že dům Marie byl postaven v místě, kde se oběsila tehda ještě mladá dívka jménem Marie. Marie před svou smrtí zanechala rodičům dopis, kde stálo,že ji nikdo nesmí budit z věčného spánku, jinak se mu něco stane.
Marie se potom přiznala k vyvolávání duchů a už nikdy nic takového neprovedla. Zároveň identifikovala fotografii oné ženy, kterou jí ukázala Eli, za obličej dívky z počítače. Marie se sice uzdravila, ale dostavila se u ní doživotní nevyléčitelná fobie z počítačů, což byl poslední trest za její neposlušnost.
I když to pro Marii znamenalo spíš požehnání. Našla si spoustu nových kamarádů a její pleť už nebyla tak bledá.

Mumie

Nepříliš známý řečený sběratel artefaktů neznámně našem starou mumii princezny Ferentuti. Odborníci potvrdili, že je pravá. Svěratel ve snaze získat peníze, prodal mumii do muzea.

Když však uklízečka po otevírací době vytírala podlahu, uviděla nad princezninou hrobkou postavu! Postavu krásné ženy. Nejprve si ji spletla s návštěvníkem muzea, ale její názor se změnil hned jak spatřila, že se žena vznáší asi dvacet centimetrů nad zemí.

Utekla a ráno to řekla odborníkům. Ti usoudili, že je nejspíše přepracovaná. Když ale to samé uviděl strážný, rozhodl se jeden z odborníků, ten nejmladší, přijít tomu na kloub.
Zůstal přes noc v muzeu a žena jej nezklamala. Objevila se za kurátorem, který se vylekal. Na čele měla hlubokou tržnou ránu se zaschlou krví. Žena mu naznačila, ať ji následuje. Dovedla kurátora k její hrobce a zmizela. Mumie byla rozmotána a místo princezny tam ležela mrvá dívka, která se snažila odhalit pravdu.
Sběratel dívku zabil nedávno a uložil ji do rakve.

Ptáme se, opravdu strašil dívčí duch v muzeu nebo byli všichni tři jen unavení a přepracovaní?
Je jen na vás, zda uvěříte.

Podle ostatních se tohle SKUTEČNĚ STALO!

Boj

První co jsem udělal když se ten šmejd přede mnou vynořil z křoví bylo že jsem se málem podělal. Nic tak odpornýho už jsem fakt dlouho neviděl - kousky masa odloupnutý z jeho kostry se okolo něj svíjely jako klubko nasranejch hadů. Každej z nich měl na konci kostěnej zakrvácenej odpornej a neuvěřitelně ostrej bodec. Ruce měl vytvarovaný do dvou velkejch seker a z jeho zubatý držky se na mě linul odpornej hnilobnej smrad.
Pak sem na něj vystřelil. Z obou pistolí najednou. Celou dobu nebylo absolutně nic slyšet, ale to neznamená, že se nic nestalo. Jedna z kulek mu vletěla do tlamy a na opačné straně způsobil gejzír toho, co mu kolovalo v žilách menší ekologickou katastrofu. Pokud tohle přežiju, tak mě za ty rozežraný stromy stejně asi zabijou ekologisti.
Druhá kulka neškodně prolétla prostorem, kde by měl za normálních okolností střeva. Podle toho smradu hádám, že ty se mu posunuly asi o půl metru vejš.
Rychlost jeho reakce mě překvapila. To byla z mojí strany chyba. Asi tucet z těch jeho "hadů" se mi vymrštilo proti obličeji a jak jsem jim nastavil ruku ve snaze uchránit si oči, zhruba v lokti mi jednou z těch jeho seker uťal. Říká se, že rány od opravdu ostrejch předmětů díky šoku nebolej. Ta sekera asi nebyla dost ostrá. Z mého fungl nového pahýlu se kouřilo a já jsem šílel bolestí. Odskočil jsem od toho "tvora" co nejdál to jen šlo, ještě v letu přepnul svůj poslední Glock na automatiku a zmáčknul spoušť. Něco málo ze zbytku zásobníku ho trefilo a odhodilo kousek zpět. Rozběhl jsem se ven z lesa, pryč od tý jeho zříceniny. Napadlo mě, že se mu třeba nebude chtít mě honit a nechá mě jít. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že to je taková blbost až tomu ani sám nevěřím.
Došlo mi, že se musim dostat k autu. "Někam se ztratim, zregeneruju si tu ruku a zejtra ho přídu dorazit," blesklo mi hlavou. Už z dálky mi ale bylo jasný, že tudy cesta nevede - auto, nebo spíš jeho zbytky právě plnily okolí zápachem hořícího čalounění a pneumatik. Aniž bych se k přece jenom ještě hořícímu vraku nějak extra přibližoval jsem prohledal okolí, následovala chvilka soustředění a bylo zase slyšet normálně. Pohlédl jsem na hodinky, které právě vydali decentní "píp", čímž chtěly naznačit, že bude do hodiny svítat a zjistil, že jediný místo, kam se tak ještě před úsvitem dostanu je nedaleká rozestavěná vilka. Rozběhl jsem se tedy příkopem směrem k staveništi a za běhu jednou rukou dobil pistoli. To byl z mojí strany docela slušnej výkon.
Když jsem se k vilce dostal, zbývalo do prvních ranních paprsků asi čtvrt hodiny. Zamířil jsem tedy rovnou do podzemních prostor čili do sklepa - ne sice úplně dostavěného, ale před sluncem určitě chráněného. Jakmile jsem ale vstoupil, bylo mi jasný, že i tohle je z mý strany totálně podělaný - napřed mě do nosu praštil strašnej smrad (asi jako když má někdo střeva v krku) a vzápětí potom lopata. Ačkoliv jsem něco podobného čekal a lopatu pahýlem levé ruky vychýlil, stejně to byla docela šlupka. Ještě v pádu jsem vystřelil. Ne že bych něco trefil, ale v záblesku výstřelu mě zaujalo několik věcí.
Abych odvrátil jeho pozornost, vyprázdnil jsem do něj půlku zásobníku a popadl nedaleko ležící svítilnu. Halogenovou. Její i pro mě poměrně dost oslňující světlo muselo být pro jeho citlivé oči jako rána nožem. Odhodil jsem tedy svítilnu a znovu popadl nyní na zemi ležící pistoli, vyšvihl se na nohy a vrazil mu ještě horkou hlaveň mezi čelisti. Opět jsem vystřelil.
To co se stalo mě docela překvapilo. Najednou se jaksi celej roztekl a kulky z mojí pistole pouze rozryly okolní zemi a zařízení. Až teď jsem si všimnul velkýho pytle v rohu. Byla na něm lebka se zkříženými hnáty. Co by asi tak zedníci potřebovali životu nebezpečnýho? Nehašený vápno! Přeskočil jsem tu nervózní kaluž, ze který se začal znovu tvarovat ten bastard (asi moc koukám na televizi, ale vzpomněl sem si na Terminátora dvojku), svojí poslední rukou popad ten pytel a hodil ho na něj. Z pytle se zakouřilo, prolétl jím naskrz a ještě než dopadl na protější zeď, tak se rozpadl. Vzduchem se začal vznášet jemný bílý prášek. Rychle jsem se rozběhl po schodech nahoru, pryč od sklepa, který ta potvora teď plnila svým příšerným řevem.
Pohled na první náznaky úsvitu byl asi na dlouho to poslední co sem viděl. Spadl jsem zpátky dolu ze schodů a dole se doklopýtal oslepen do vedlejší místnosti. Teď nejenom že si musím obnovit ruku, ale bodly by i nový fungující oči. Ještě že je listopad a stmívá se brzo. V Německu se dělá až do tmy. Krev zedníků je stejná jako jakákoliv jiná. Jenom doufám, že se probudim dřív než ten frajer vedle. O tom že by byl mrtvej si iluze nedělám.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mumie

(kiki, 30. 6. 2009 19:04)

tak tohle je na prt...